Poloměr účesu

Amy povídá: "Když jsem chodila na střední, bylo to v L.A., v naší třídě byli hlavně lidi z jižní Ameriky a Filipínci. Bylo to v osmdesátejch letech a dokážete si představit, jaký v tý době lidi měli účesy. A protože těm jižanskejm typům vlasy rostly tak doširoka, lidi v zadních lavicích přes jejich účesy často neviděli na tabuli. Proto museli ve škole zavést zákaz vlasů odstávajících od lebky o víc než tři palce!"

Červi v jabku

V NYC jsem se nakvartýroval do obrovskýho bytu na český ambasádě, kde bydlí rodiče mýho kamaráda Toma. Užili jsme si "přes všechny limity" a shodli jsme se na tom, že "takhle se dá dělat časopis". Byli jsme v baru ve Williamsburgu, kde dívky toužily slyšet něco o videohrách, protože "muzikant je tady každej a všichni furt melou o svejch kapelách".
Navštívili jsme Marka Rubensteina, basáka z kapely Sour Jazz, a jeho manželku, která sbírá erotickej škvár z padesátejch let (a starší) a je na svou sbírku dost pyšná.
No a taky jsme chodili a občas jsem vysunul svoje čočky z futrálu.
Určitě tam ještě pojedu. Je to velkolepý místo. Představoval jsem si ho jako ty zlověstný kulisy ve Watchmenech od Alana Moora a to se mi taky splnilo, stonásobně.
Na snímkách: Broadway, Ground Zero viděno z omšelý čtvrti, Tom a jeho obtloustlej stín, Village, já a můj obtloustej stín. Ještě bude Harlem.

Mischivus!!!

Než jsem se vypravil do Bostonu, dal jsem si za úkol najít nějakýho umělce, co by udělal obal "debutovýho alba" (dobře, původně to mělo bejt demo) naší kapely. A šlo to rychle. Jednu umělkyni jsem potkal, aniž bych ještě dlouho věděl, že je umělkyně (měl jsem ji jenom za hodně avantgardní bubenici). A mezitím jsem pozoroval toho potutelnýho Mexičana se zrzavýma kudrlinama a vousama, jak si na přednáškách kreslí nějaký figurky. Jednu za druhou, obrací list, další, další, pak kreslil spolužáky, pak mě, pak zas nějaký figurky a za jednu přednášku spotřeboval deset listů ve skicáku. "Tenhle člověk si očividně rád kreslí, tak to bych se ho moh zeptat, jestli by nám nechtěl udělat obal," řek sem si, aniž bych věděl, že tenhle Luis má sebou úspěšnou kariéru filmovýho výtvarníka a kreslil storyboardy pro Amores Perros, 21 gramů a tak dál.
Hned potom, co jsme poprvé mluvili o tý úžasný zakázce, ze který bude mít leda tak flašku a nehynoucí slávu, jsme vyrazili na upjatej večírek, kterej jsme společně (ještě s dvěma španělsky mluvícíma, a tudíž neupjatýma hostama) sabotovali nepřehledným vykřikováním slova "misčívus". Od tý doby se "misčívus" stalo heslem, mottem, vlajkou, znakem, odpovědí na všechno a citoslovcem pro každou příležitost. Brzy se přidaly ještě dvě další zaklínadla: "kinki" (vzniklo zkomolením názvu kapely Kinski) a "disturbink" (což je prostě to anglický slovo s hodně přehnaně španělskou - anebo klidně českou - výslovností).
A jak to dopadlo s tím obalem? Tady je zatím poslední skica. Misčivus.

Pýcha předchází sníh

Než vyvolám obrázky a dám dohromady paměti z New Yorku. Tady máte Američany, kterak jsou hrdý nehledě na počasí.
A slibuju, že to je poslední příspěvek, jehož titulek parafrázuje nějaký úsloví.

Kam se ptactvo, kam schováš?

Odeslal jsem se sice do New Yorku, kde kromě pochůzek trávím většinu času v komiksovejch obchodech, aniž bych si něco koupil. Ale moje oblíbená fotolaboratoř mi po dnu a půl váhání vydala moje obrázky zimy v Somervillu a Providence. Tak se, ptáčkové, poschovávejte.

Kdo chce jíst rychle, pomozme mu tam

Všechny ty řeči o fastfoodu jsou jeden velkej mýtus. Člověk by řek, že fast je od slova rychlý, jenže americkej fastfood je ve skutečnosti daleko pomalejší než evropskej. Objednáte si bagetu se slaninou a čekáte, jako kdyby pro vás pekli kachnu. Tuhle jsem byl hladovej jak vlk a došel jsem si do jednoho deli, jak se tak říká, a čekal jsem na banální objednávku asi čtvrt hodiny, nervózně jsem přešlapoval a poslouchal, jak se zaměstnanci domlouvají, co jsem to vlastně chtěl. A není to ojedinělá zkušenost. Tady tu jsou obrázky odněkud jinud, ale přece taky tak.

Jsem dokořán

Navrátil jsem se do země, kde zítra bude ještě větší frmol než včera a dneska je třeba někam pospíchat. Osud a Volvo mě zavedli do New Haven v Connecticutu na přeslavnou univerzitu Yale, ze který jsem ovšem viděl jenom katedru sochařství a večírek, na kterým DJoval jeden z chlapců na předchozích obrázcích (ten na kole ve sklepě). DJoval ovšem ne z desek, ale z kazet. Měl tři kazeťáky vyřazený z Knihovny kongresu, co mají nastavitelnou rychlost, basy a vejšky a ještě je měl napojený na kytarový efekty a podobný pitomosti. A dařilo se mu mixovat docela slušně. Jinak musím dát zapravdu těm, co říkají, že New Haven je totéž co Cambridge, akorát že menší. Takže samá škola, samá sláva a nikde žádný pivo.