Snad jsem skoupý na slova, snad jsem skoupil osla. Sloupisko píská po sklepeních.
Už ani nedávám smysl, už ani nedávám pozor, už ani nedávám pokoj, už dostávám za vyučenou, už dostávám růži za ucho, mašli za mozek a nůši v podzámčí, kde se mícha míchá s mlhou. Trávím večery trávením, trávím rána zraněním, každé žebro žebrá, každá škvíra škemrá, každé oko mhouří, jaký obří úkol, jaká velká rána, probuzená buzolou. Lstivé listoví, chudobné chodníky, vůně tlení, tlapky zabořené do molitanu, zákeřná zeleň digitálních budíků a hlas, co říká, je ráno a ty bys to měl vzít na vědomí, na kočičí svědomí. Vezmu si dřík do podpaží a sklapnu patky, hodím mašli, tam kam patří, a dám se do práce.
To byla troška automatické poezie, po níž následuje řada fotografií ze Sharon, města, kde, jak říká můj kamarád Kevin, nic není. Až na 1. státní park, 2. sídlo botanika Amese a 3. jezero Massapoeg (koupal jsem se, ale už to je pár týdnů).
