Já a Jinx: poslední díl

Můj nejoblíbenější obézní kocour se stěhuje pryč. Pár posledních fotografií. Webkamera není úplně špatnej vynález.

Chrám vědy u sv. Brambory

V halách nekonečnýho koridoru MIT.

Malý pátek a máš o duši míň

Minulej pátek jsem si vzal čočku do školy a ukrad duši těmto nešťastníkům: Xiaochang, fanynce Prousta, Colleen, fanynce banja, opakování, Franki v ráži a Abhimanyu, kterak ilustruje.

Průmyslová špionáž

Je to legální? Fotit výkladní skříně v Bostonu na Charles Street a předstírat, že to je umění či žurnalismus? Třetí obrázek s těma předchozíma nesouvisí, ale nějak jsem ho sem nacpat musel.

Ámos! Ámen! Dřuct!

Na Antropologii zvuku (kam jsem se náhodně zatoulal) se nejdřív rozebíralo, kdo a kde může řvát. Pokračovalo to nahrávkama z třicátejch let z takovejch budek, kde si člověk nahrál a vylisoval vlastní desku. K potrhání. Nakonec studenti mluvili o svejch esejích, který právě odevzdávali šibalskýmu profesorovi Helmreichovi. Každej si vybral jedno citoslovce a musel o něm napsat 6 stránek. Mezi tématama bylo "píp", "bum", "klik" a "vžum". Bzzzzzt!

Kdo si hraje, ne________

Cože já tu vlastně dělám? Zkoumám počítačový hry - a to je vděčný téma pro zrnitou fotografii. Na starý kolena jsem začal hrát na PlayStation 2 (Katamari Damacy, Okami a jiný japonský pošahanosti). A na počest Sony jsem vyfotil "zátiší se svící a ovladačem PS2". Druhej obrázek je z jedný z herních seancí, co se konají každej pátek v herní laboratoři Gambit. Slečna právě ostřeluje obří roboty "raketometovým ovladačem" na Super Nintendo Entertainment System. Kaboom!