Kov boj na kovovém oři (s oblohou pod všelijakým úhlem)

Není slov nazbyt, hříčky už nehřejí; řemeny nás neudrží, když se řítíme do chřtánů dálničních návěstí. A pak přijde čas na starý dobrý krávy, co prohlídnou skrz košile, jako kdyby nebyly, a skrz žebra, jako kdyby byly z plexiskla.
Aby bylo jasno, sníh už napadl a roztál, ale Texas je věčný (Virginia též, druhá zleva).

Návrat špatně zakorkovaného syna

Maestro Fulbright a američtí pohraničníci se rozhodli, že můžu ještě dalších několik měsíců pobýt v Massachusetts. Prý že to je pro mě zdravé a také posílím americkou ekonomiku silou svejch českejch Kč (ale to nevěděli, že žádný nemám).
Vím, že jsem nehodný, nevlídný a špatně zakorkovaný, že jsem ještě tento podzim nic nevystavil. Ale i to se změní. Uvidíte šokantní fotografie z Kalifornie a New Yorku (ano!), uvidíte blyštivé věci a další hlouposti. Tak už se tak netvařte.

Červená, modrá, zelená a další barvy

Nakoupil jsem čtvero barevnejch filmů a tady jsou plody. Barevniny z Portlandu.
Město se vleče podél řeky Willamette a já jsem obrazy luxusně sestavil od severu k jihu. Takže za prvé, most v St.Johns, kterej postavil ten samej génius co má na svědomí Golden Gate. Za bé, Pohled z mostu, ze severu na jih. Za gamma, zadní ulička v severním Portlandu, kousek od domu, kde sem hodinu po příletu dostal dávku živýho free jazzu. Za čtyry, pět a šest, starý město (což je zároveň Čínská čtvrť a taky místo s vysokou koncentrací strip barů pojmenovanejch po evropskej městech).

Or Egon?

Nadlouho jsem utich. A přitom byly uplynulý dva týdny bohatý na informace, události a komentáře. Odehrál jsem koncert s kapelou Haluze (první a poslední, protože basistka Shana se stěhuje do Baltimoru {What was I thinking / Move to Baltimore / Oh yeah, the Great Outdoors! - Clutch}). Pak jsem na hodinu zalehl na gauč v čínský čtvrti a odletěl na Severozápad, do země dřevorubců a hipíků. Týden jsem byl v Portlandu v nepřekonatelně zeleným Oregonu, s výletem do Olympie WA, kde Cobain složil Nevermind a Sleater-Kinney pojmenovaly svou kapelu podle nejnudnější ulice, co jsem kdy podrobně zkoumal.
Fota ze Severozápadu přibudou snad zítra. Hle, zatím fotka, kterou jsem nevyfotil já, ale Bill T. Miller, místní fotograf a noisový umělec. Haluze (trvali na tom, že chtějí českej název!).

Já a Jinx: předpředposlední díl

Sobotní mydliny

O víkendu chodím v Somervillu na pochůzky po okolí a nikdy mi nepřestává překvapovat, jak tu o sobotách a nedělích všude voní mejdlo. Možná to je prací prášek a voní kvůli tomu, že mají lidi zrovna vypráno... A mám já vypráno?

Rock hard, Rockport!!!

Ojoj, mám těžkosti s nahráváním fotografií. Buť jak buť, tohle jsou zcela chronologicky a výletnicky fotky z Rockportu, rybářskýho pidiměsta, kam se jezdí na nedělní výlety. Tak jsem uposlech volání turismu a jel sem tam taky. Barvičky, barvičky, barvičky jedou.

Hřbitovní listí

Odmalička jsem dlouho zírával na náhrobky. Naštěstí mě to neovlivnilo natolik, aby se ze mě stal gotický chlapec, ale rád a často studuju nápisy, typografii a výzdobu hřbitovů. I když tihle lidi často umřeli o hodně dřív, než se slušelo a patřilo, spočinuli ale aspoň na krásnejch místech. Pravda, ty lebčičky jsou trochu neveselý... č.1. ze Salemu, ostatní z Copps Hill v bostonským Severnim Konci.

Vzpomínky na dobu před odcizením

Před pár dny jsem byl na dni otevřených dveří ve škole mýho spolubydlícího, nepochopitelně nadaného truhláře. V North Bennett Street School se učí šperkaři a šperkařky, knihvazači a knihvázanky, truhláři (-řku sem neviděl), houslaři a housenky, a pianotvůrci a -tvůrkyně. Nemusím vyprávět, jak to tam voní apod. I když tam kdekdo vyprávěl, jakej je vlastně pracovní postup, nic si z toho nepamatuju. Celou dobu jsem čuměl na věci. A na lidi, který je vyrobili. Obrázky jsou odtamtud. V řadě první foto je před školou a ty lidi, co tam postávají, jsou starý Italové z italský čtvrti.

Škola hrou, sakra$#%

Tak co MIT? Jak se tam máš? Se ptají. Byl u mě objednán článek o mém pobytu, který popravdě zatím nebyl extra produktivní. Zapojil jsem se jako pozorovatel do projektu, kterej chce podporovat "morální rozhodování" ve hrách, což je bizarní a podezřelé, ale člověk se aspoň něco dozví. Chodím na přednášky profesora Jenkinse. Je to celebrita srovnatelná ve svý době s Marshallem McLuhanem, mediální akademik č.1. Jasně, má na to vousy, brejle a kšandy! Skvěle promyšlená image. A dokáže zábavně a chytře mluvit asi úplně o všem, ale nejradši o Hvězdných válkách.
Ale co je nejlepší: Dneska jsem se dověděl, že prostor herní laboratoře GAMBIT je navrženej tak, aby se v něm daly hrát laserový střílečky. A já si furt říkal, proč mají všechny místnosti dveře na dvě strany. Abyste se mohli schovat za rohem a číhat na ty potvory miťácký.
Zřejmě nejbizarnější kus MIT je Media Lab, kde se vynalézají všechny ty hračičky, který budou z 99% k ničemu a z 1% změní svět. No a pod školou je legendární síť tunelů. Chystám se tam, prej to je jako hrát System Shock.
Hry tu berou vážně a pořád dovídám nový věci. Na konzolích je kupodivu daleko víc originálních her. Animal Crossing, Trauma Center, Paper Mario, Okami, ovládání na Wii. Atd. Něco z toho sem chvíli hrál, na něco sem se díval. Ale tohle je taky haluz, doporučuju nejdřív se podívat na video.