To Ronto!

Toronto je město s tramvajema, co jezdí 24 hodin denně (což je v Severní Americe vzácný úkaz), nejlepšíma barama v historii a lidma, co si myslí, že jsou děsně sofistikovaní. Byl jsem tam na herní konferenci, ale většinu času jsem strávil chozením po městě. A jakej je rozdíl mezi USA a Kanadou? Co já vím, tak v Kanadě se nikdo netváří, jako by mu zrovna ujel vlak.
Obrázky budov následujou: Klinika pro drogově závislý, Kensington Market, můj spolubydlič-nejchytřejší kluk na světě Josh nedaleko Queen Street West, fakulta na muřích nohách, strip hotel a tramvaj na Queen Street.

Pomstychtivý odpoledne v Sharon

Obama je zvolenej, Deerhoof jsem viděl, zítra se chystám na koncert Nine Inch Nails; lístky poskytuje moje kamarádka Jen Malone, jež kdysi pro Trenta pracovala a dodnes ho považuje za fiktivního boyfrienda.
Snad jsem skoupý na slova, snad jsem skoupil osla. Sloupisko píská po sklepeních.
Už ani nedávám smysl, už ani nedávám pozor, už ani nedávám pokoj, už dostávám za vyučenou, už dostávám růži za ucho, mašli za mozek a nůši v podzámčí, kde se mícha míchá s mlhou. Trávím večery trávením, trávím rána zraněním, každé žebro žebrá, každá škvíra škemrá, každé oko mhouří, jaký obří úkol, jaká velká rána, probuzená buzolou. Lstivé listoví, chudobné chodníky, vůně tlení, tlapky zabořené do molitanu, zákeřná zeleň digitálních budíků a hlas, co říká, je ráno a ty bys to měl vzít na vědomí, na kočičí svědomí. Vezmu si dřík do podpaží a sklapnu patky, hodím mašli, tam kam patří, a dám se do práce.
To byla troška automatické poezie, po níž následuje řada fotografií ze Sharon, města, kde, jak říká můj kamarád Kevin, nic není. Až na 1. státní park, 2. sídlo botanika Amese a 3. jezero Massapoeg (koupal jsem se, ale už to je pár týdnů).

Tady se prolilo inkoustu

Concord, Massachusetts. Mají tam všecko. Walden Pond, řbitov, loďky. Všecko. Každej druhej spisovatel, co v 19. století něco znamenal, tam měl chatu.
Ten s Polaroidem je Andres. Inspiroval mě k tomu, abych si taky Polaroid pořídil. Hlavně proto, že to je absolutně nepraktický.

Návěstí, výstrahy a znamení

2625 Multnomah Avenue a další kratochvíle

a) Dům, kde jsem taky spal, v severovýchodním Portlandu. b) Erin, číšnice v kavárně, kde mají oltářík pro všechny dostupný náboženství a Plzeň k tomu. 90 % lidí, který jsem v Portlandu potkal pracujou v restauracích, pekařstvích a kavárnách, takže kdo zrovna nepracuje (a vzhledem k tomu, že nájmy jsou tam směšně levný, pracuje se tak 3 dny v týdnu), obchází kamarády na jejich pracovištích a zadarmo jí a pije. Vrtá mi hlavou, jak dlouho takovej ekonomickej model může fungovat, než Oregon vyhlásí bankrot. c) Bubeník Dana z kapely Mustaphamond, která má jenom jednu píseň, zato devadesátiminutovou.

Já a Jinx: předpředposlední díl

Chrám vědy u sv. Brambory

V halách nekonečnýho koridoru MIT.

Průmyslová špionáž

Je to legální? Fotit výkladní skříně v Bostonu na Charles Street a předstírat, že to je umění či žurnalismus? Třetí obrázek s těma předchozíma nesouvisí, ale nějak jsem ho sem nacpat musel.