Bílé studené potěšení, co je třeba co nejrychlejš odházet

Chop se hrabla, hrábni po chlapovi s chápavýma hnátama. (Digitální fotodokumentace z odhazování sněhu v Cambridge MA plus Luis a Amy stylizovaní do Americké Gotiky).

NOLA: vzpomínky na Gabriela Knighta

Na New Orleans jsem dlouho vzpomínal, nejen díky nonšalantní vytříbenosti místní architektury, ale i díky tomu, že jsem měl k večeři "přesmažené" fazole, který jsou sice lahodný, ale přece jenom to jsou fazole a na těsnou atmosféru Hondy Echo jich bylo až moc.
Příště, doufám, pobudu dýl než den a půl. Chci tam na fazolovou dovolenou!

V Texasu přes sklo

Zase jsem se zasek, košile mi uvízla v mezeře mezi dneškem a včerejškem. Takže abyste věděli, v listopadu 2008 jsem se vozil s AJem (Anthony J.) po Texasu, Louisianě a jinejch státech. Měli jsme se výtvarně, a zde je první kvartet obrázků, jež mají společné to, že jsou vyfocené přes sklo, což se nemá, ale ať si.
První je Houston z x-týho patra, kde je galerie, kde AJ vystavuje kinetickou sochu, následujou pohledy skrz kukátko v Austinu a konečně obchod s postavičkama z Grim Fandanga. Ne, já vím, že to jsou mexický dušičkový figurky.

To Ronto!

Toronto je město s tramvajema, co jezdí 24 hodin denně (což je v Severní Americe vzácný úkaz), nejlepšíma barama v historii a lidma, co si myslí, že jsou děsně sofistikovaní. Byl jsem tam na herní konferenci, ale většinu času jsem strávil chozením po městě. A jakej je rozdíl mezi USA a Kanadou? Co já vím, tak v Kanadě se nikdo netváří, jako by mu zrovna ujel vlak.
Obrázky budov následujou: Klinika pro drogově závislý, Kensington Market, můj spolubydlič-nejchytřejší kluk na světě Josh nedaleko Queen Street West, fakulta na muřích nohách, strip hotel a tramvaj na Queen Street.

Dům na rohu, stánek neblahé pověsti

Dnes večer jsem byl Provence, ech, v Providence na koncertě Blitzen Trapper (lahoda jako vždycky) a Iron & Wine (alt-blues-country pro pokročilý), včera večer na Eagles of Death Metal (rock'n'roll pro začínající bohy). Všechno to asi zpracuju pro svýho novýho chlebodárce (proč ne třeba koláčodárce? nebo nový-herní-konzole-a-čtyřstopej-magnetofon-dárce?) Play.cz. Zuřivá aktivita na tomhle blogu neustává - dávám k dobru obrázek mojí ulice v Cambridge, kam jsem se v srpnu přestěhoval ze Somervillu.

Pomstychtivý odpoledne v Sharon

Obama je zvolenej, Deerhoof jsem viděl, zítra se chystám na koncert Nine Inch Nails; lístky poskytuje moje kamarádka Jen Malone, jež kdysi pro Trenta pracovala a dodnes ho považuje za fiktivního boyfrienda.
Snad jsem skoupý na slova, snad jsem skoupil osla. Sloupisko píská po sklepeních.
Už ani nedávám smysl, už ani nedávám pozor, už ani nedávám pokoj, už dostávám za vyučenou, už dostávám růži za ucho, mašli za mozek a nůši v podzámčí, kde se mícha míchá s mlhou. Trávím večery trávením, trávím rána zraněním, každé žebro žebrá, každá škvíra škemrá, každé oko mhouří, jaký obří úkol, jaká velká rána, probuzená buzolou. Lstivé listoví, chudobné chodníky, vůně tlení, tlapky zabořené do molitanu, zákeřná zeleň digitálních budíků a hlas, co říká, je ráno a ty bys to měl vzít na vědomí, na kočičí svědomí. Vezmu si dřík do podpaží a sklapnu patky, hodím mašli, tam kam patří, a dám se do práce.
To byla troška automatické poezie, po níž následuje řada fotografií ze Sharon, města, kde, jak říká můj kamarád Kevin, nic není. Až na 1. státní park, 2. sídlo botanika Amese a 3. jezero Massapoeg (koupal jsem se, ale už to je pár týdnů).

Ostrov švestek

Jsem kluzák ve skluzu. Vrátil jsem se z Toronta z konference, kde jsem prezentoval svůj první konferenční příspěvek v životě (dost možná i poslední), ale ještě jsem nevystavil ani obrázky z Ostrova Švestek u Newburyportu v Massachusetts, nedaleko od Innsmouthu, zcela fiktivního městečka, kam H.P.Lovecraft zasadil svůj rybí lid. Horizontální fototropie v tomto podřadí: chodníček, pod nímž se skrývají klíšťata, letiště H.P.Lovecrafta, analogová ovečka, ani náhodou strašidelnej barák v Innsmouthu, kůlnička, Andres a Corvetta v očekávání odtahu, a další budoucí dějiště povídky od H.P.Lovecrafta.